Jak poznat svrab u psa
Onemocnění s názvem svrab má více původců, například to u psů může být zákožka svrabová (zákožka svrabová u psů). Ušní svrab u psů se moc nevyskytuje je lokalizován právě na vnějším zvukovodu, po celém těle se nerozšiřuje. V uchu tvoří specifické strupy a jiné příznaky. Kdežto „klasický svrab“ se vyskytuje po celém těle a zpočátku na málo osrstěných místech: slabiny, lokty, kolenní a loketní řasa, ušní boltce. Kromě úporného svědění se časem objevují i záněty kůže infikované sekundárně bakteriemi. Kůže strupovatí, mokvá, je ztluštělá a praská.
Jak moc se onemocnění rozjede, záleží na imunitě psa. Pozor! Je to zoonóza (nemoc přenosná i na člověka). Je nutné vyprat a dezinfikovat veškeré zařízení v místech, kde se pes pohybuje, a to pravidelně a několikrát.
Mezi známé druhy svrabu patří například ušní svrab, který postihuje vnější zvukovod, notoedrový svrab koček, psoroptová a chorioptová prašivina přežvýkavců a koní, svrab morčat a vápenka, což je svrab postihující ptáky. Další kožní nemoc způsobená parazity, demodikóza, se pak označuje jako červená prašivina.
Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokážou se ale šířit i nepřímo, a to kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však mohou při vhodné vlhkosti vydržet bez hostitele až 21 dní.
Příznaky svrabu jsou dosti rozmanité, od bezpříznakového nosičství infekce po celotělové postižení kůže doprovázené jejím zhrubnutím, vypadáváním srsti a tvorbou vrstev příškvarů, pod kterými se nachází mokvající kůže. Svědění doprovázející svrab může být natolik intenzivní, že zvíře hubne a nakonec hyne z naprostého vyčerpání. U hospodářských zvířat se z důvodu jejich nepohody a neustálého škrábání snižuje silně užitkovost, a to jak přírůstek ve výkrmu, tak mléčnost dojených zvířat. Zákožky preferují k životu řídce osrstěné krajiny na těle zvířat, a proto svrab vždycky začíná na typických místech. S postupem choroby ale srst nemocného zvířete řídne a vypadává a umožňuje šíření svrabu na celý povrch kůže.
Prvními příznaky svrabu je zarudnutí kůže a tvorba pupínků a stroupků s ložiskovým prořídnutím srsti. To je kožní změna způsobená samotnou zákožkou. Někdy zvířata reagují na přítomnost roztočů i kopřivkou. Všechny ostatní příznaky vznikají v důsledku silného svědění. Rozškrábáním vzniká rozedření povrchové vrstvy kůže s krvácením a tvorbou příškvarů. Chlupy řídnou a vypadávají. Chronické případy jsou doprovázené ztmavnutím kůže a jejím zhrubnutím, kůže se skládá v řasy, povrchové mízní uzliny bývají zvětšené. Svrab často doprovází sekundární infekce, a to jak bakteriální, způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání a u psa kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci dále zhoršují jak svědění, tak poškození kůže.
U psa začíná svrab na řídce osrstěné spodní části hrudníku, na kůži nad loketním kloubem a nad klouby hlezenními a na ušních boltcích. Postihuje také tlapky. Svědivá vyrážka na ušních boltcích při svrabu je výjimečná tím, že začíná na jejich okrajích a teprve postupně se šíří směrem k hlavě a do ucha. Tím se sarkoptový svrab odlišuje především od svrabu ušního nebo i kvasinkových zánětů kůže, které se šíří z ucha směrem ven, tedy v opačném směru.
Inkubační doba psího svrabu trvá asi tři týdny. Svrab se u psa může vyskytovat ve více formách. Klasická forma začíná na predilekčních místech (místa, která jsou nejčastěji určitým chorobným procesem napadán), postupně se šíří a během dvou až osmi týdnů může postihovat celé tělo zvířete. Lokalizovaná forma je naproti tomu omezená jen na jednu tělní krajinu, typicky na ušní boltce nebo na lokty. Zde vznikají svědivá ložiska doprovázená zarudnutím a tvorbou strupů, ale problém se nešíří dále. Svědění nemusí být tak kruté jako u celkové formy.
U psů, o které je dobře postaráno, může i celotělový svrab probíhat netypicky, protože strupy a příškvary jsou odmývány a veškeré příznaky se omezují na neustálé svědění a zarudnutí kůže. Zvláště u mladých psů může svrab probíhat velmi nenápadně a upozornit na sebe jen zvýšenou tvorbou lupů na trupu a mírným svěděním. Možné je také v podstatě bezpříznakové nosičství.
Vzácná je švédská forma svrabu. Doprovází ji jen mírné svědění a na obličeji, loktech i jinde na těle se vytvářejí tlusté příškvary, pod kterými žije obrovské množství zákožek. Je to nemoc postihující velmi staré či těžce nemocné psy, vyžaduje totiž silně oslabený imunitní systém. Onemocnění se může vyskytnout i u psů, kteří dostávají vysoké dávky glukokortikoidů.
Svrab není jen kožní choroba, hypersenzitivita na roztoče a vzniklá zánětlivá reakce postihuje celé tělo. Proto může být svrab doprovázený i nechutenstvím, hubnutím či horečkou, které nesouvisí přímo se škrábáním. Celková hypersenzitivní reakce může poškodit i ledviny nemocného psa s následnou žízní a častějším močením.
Zákožky svrabové jsou kožní parazité, kteří celý život žijí na hostiteli. Nevyskytují se jen na povrchu kůže, ale i přímo v kůži hostitele. Po spáření samička začne hloubit chodbičku v pokožce hostitele. Ta vede paralelně s povrchem kůže a samička ji dokáže vytvářet rychlostí až 5 mm za den. Živí se přitom kůží a tkáňovým mokem, který se vylévá z poškozených tkání. Chodbičky nemají žádný konkrétní tvar, samička si vybírá směr náhodně, a proto bývají chodbičky různě klikaté, celkem až 2–3 cm dlouhé. V každé takové chodbičce žije jen jedna samička a její potomstvo. Samička během prokousávání chodbičky klade jednotlivě vajíčka, celkem může naklást až tři denně po dobu dvou měsíců svého života. Z vajíček se za tři až čtyři dny líhne šestinohá larva, která buď zůstává v chodbičce, nebo častěji vylézá na povrch kůže, kde se živí a ukrývá v chlupových váčcích. Za několik dní se svléká a mění se v osminohou nymfu. Nymfy se buď pohybují po povrchu kůže podobně jako larvy, nebo odpočívají v mělkých kapsách vykousaných v pokožce hostitele. Nymfy se ještě jednou svlékají a pak ještě jednou v dospělou zákožku. Samička se páří už v posledním nymfálním stadiu a samečkové brzy po kopulaci umírají.
Oplodněná samička se okamžitě po posledním svlékání vydá hledat vhodné místo pro tvorbu své definitivní chodbičky. Od nakladení vajíčka do dospělosti zákožek uběhne 17–21 dní.
Svrab u psa v uších
Ušní svrab se diagnostikuje u jedinců žijících ve špatných hygienických podmínkách. V zanedbaných chovech se může rozšířit mezi celou smečku, od postižené feny se velmi snadno nakazí i její štěňata. Nelze říct, že by některá psí plemena byla k tomuto onemocnění náchylnější. Mnohem většími problémy s ušima ale trpí plemena se svěšenými boltci. Proto jim je také zodpovědní majitelé častěji kontrolují a díky tomu zjistí problém obvykle včas.
Počátky zánětu většinou odhalí, když psu přičichnete k uchu. Nelibý zápach se totiž zpravidla dostaví dřív než nepříjemný výtok. Jestliže vám pes „nevoní“, je nejvyšší čas navštívit veterinární ordinaci. Onemocnění ušním svrabem je ale v tomto směru zrádné. Navenek se projevuje pouze černohnědým mazem ve zvukovodu, který nemusí být vůbec cítit. Někdy je téměř suchý a drobí se v malých kouscích, připomínajících částečky zaschlé krve. Po poškrábání v něm může být krev přítomna.
Postižené zvíře se často drbe a třese hlavou, protože ho nemocné ucho svědí. Dokonce už tolik netouží po pohlazení. Někdy může být zánět i velmi bolestivý, protože traumatizace vnějšího boltce škrábáním či úderem o okolní předměty velmi často způsobí krvácení a vznik hematomu. Navenek se svrab projevuje zánětem zevního zvukovodu. Častěji se objeví nejprve tento problém. Teprve při podrobnějším veterinárním vyšetření se zjistí napadení parazitem. Při běžném průběhu nedoprovází ušní svrab zvýšená teplota ani celková alterace organismu. Pokud se nemoc objeví u některého z domácích zvířat, měla by rukama veterináře projít všechna současně.
Původce výše uvedené choroby je Otodectes cynotis, který je velký zhruba půl milimetru a jeho vývojový cyklus trvá přibližně tři týdny. Parazit žije na povrchu kůže ušního boltce, naštěstí si v ní ale nevrtá chodbičky, jak to činí některé jiné druhy svrabu. Zánět může být sekundárně komplikován ještě dalšími původci, jako jsou bakterie nebo kvasinky.
Léčbu by měl vždy řídit veterinární lékař, který také určí nezbytnou asanaci prostředí. Prognóza úplného vyléčení je velmi dobrá. Důležitá je i prevence spočívající v pravidelné kontrole uší a zvukovodu, aby byly zánět a napadení parazitem objeveny co nejdříve. Pokud se k původní infekci přidají komplikace, může druhotný zánět odstartovat vážné onemocnění vnitřního ucha, které bohužel často způsobuje nevratné poruchy sluchu.
Svrab u psa obrázky
Zde můžete vidět, jak vypadá psí svrab.
Přenos na člověka
Ušní svrab je přenosný na všechny masožravce, a tudíž i na člověka. Stává se to však jen výjimečně, zpravidla u lidí s oslabenou imunitou. Navíc není na rozdíl od jiných druhů svrabů pro člověka nebezpečný.
Léky na svrab u psa
U psů se svrab léčí látkou, která se nazývá selamektin (například ve spot-onu Stronghold), nebo moxidektinem (ve spot-onu Advocate). Fungují i tablety obsahujícími milbemycin (Milpro nebo Milbemax) nebo tablety proti blechám (Bravecto, Nexgard nebo Simparica).
Před nástupem celkových antiparazitik se svrab léčil ostříháním srsti, omytím strupů a příškvarů a koupelemi v Amitrazu (v současnosti se nedoporučuje). Pro příznivce koupelí a přírodní léčby fungují po ostříhání a změkčení kůže i opakované koupele v síře. K léčbě štěňat nebo březích fen, zvláště na počátku onemocnění a u lokální formy, může určitou službu udělat i sprej s fipronilem použitý ve vyšší dávce na postižená místa.
Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto: © Specter